I když nemoc má tu moc, přivést člověka na správnou cestu, jak říká Rüdiger Dahlke, tak naše pozornost, věnovaná hlavně nám samotným a našemu vlastnímu životu, má moc nenechat dojít věci až tak daleko, aby to musela být nemoc, která nás správně nasměruje.

PŘEPIS VIDEA ZDE

Ahoj, tady je Radek, zdravím vás.
Chtěl bych navázat na předešlý příspěvek z minulého týdne. Chtěl bych navázat na takové ty zajímavé myšlenky, které si ukládáme, které nějakým způsobem souvisí s našim uzdravováním pomocí SCD, a s uzdravováním všeobecně. 

Dnes bych chtěl vzpomenout na jednu větu, kterou je znám Rüdiger Dahlke: „Nemoc má skutečně tu moc přivést člověka na správnou cestu”. Samo o sobě to zní hodně zajímavě, jako že nemoc může být pro člověka považována za něco prospěšného. Ale ono to tak v podstatě je. Nemoc je řečí našeho těla. Oznamuje nám, že už to takhle nechce, že se mu nelíbí jak některé věci děláme, jak se ke svému tělu chováme, jak se špatně vyživujeme, jak nevhodně používáme své tělo nebo že ho nepoužíváme vůbec. Naopak, tělo se dožaduje, abychom ho používat začali, ale tím správným způsobem. Víte že se říká, že když něco nepoužívám tak to časem upadne?
Nemoc je jazykem, kterým k nám tělo promlouvá. Sděluje nám, že bychom měli udělat změnu, abychom se zase mohli cítit dobře, abychom byli zdraví. Nemoc má skutečně tu moc přivést člověka na správnou cestu. Člověk je zvláštní tvor. Aby pochopil, že se chová špatně a že to nevede k ničemu dobrému, potřebuje počkat, až se nějaká ta nemoc objeví. Potřebuje si vyzkoušet jaké to je dostat se na dno. Většina lidí to tak má. Nestačí jim informace získané méně bolestným způsobem, potřebují informaci těla vyzkoušet na vlastní kůži, až na vlastní útroby. Lidé potřebují kolikrát některý ze svých orgánů dovést do stádia, kdy začne vydávat signál prostřednictvím bolesti nebo tím, že přestane fungovat. Většina z nás se potřebuje dostat do do fáze, kdy mu tělo jasně řekne „Takhle NE!”.

Je to taková lidská přirozenost. Máme v sobě zakódován tento způsob učení se. Nedokážeme se učit jiným způsobem než chybami. Dokážeme si „nevšímat” a necháme tělo dojít až do takového stavu, kdy je nám opravdu velmi zle, kdy prožíváme velké bolesti, prožíváme stavy, které nám nevyhovují. To je chyba a tou se člověk učí. Někteří z nás jsou na tom samozřejmě o něco lépe, nepotřebují získávat takové bolestivé zkušenosti. Máme mezi sebou hodně mladých lidí, kteří jsou zdrávi a tu informaci vstřebali, jsou schopni zařídit si svůj život jiným způsobem, jsou schopni být pozorní ke svému tělu dřív, než tělo křičí o pomoc.

A teď jsem se dotkl toho hlavního o čem bych chtěl dnes mluvit, a to je pozornost. Pozornost je klíčová. Mám pocit, že v současné době žijí lidé velice nepozorný život. Pozornost lidé neobrací k sobě, ke svému životu, ke svému tělu, ale obrací ji ke všemu možnému jen proto, aby nemuseli řešit sami sebe. Dnes existuje obrovská spousta lákadel na odvádění pozornosti. Zábavní průmysl se dostatečně snaží, aby člověk na sobě pracovat nemusel. Můžeme sledovat smyšlené osudy všemožných smyšlených lidí, můžeme se spravedlivě rozčilovat co se jim to děje, můžeme být smutní a prožívat jejich životy, jenom abychom nemuseli prožívat ty své. To je chyba.
Člověk by měl mít svoji pozornost obrácenou na sebe, do sebe, aby byl schopen vysledovat signály těla tak, aby nebylo pozdě. Aby se nemusel dostat do fáze kdy onemocní, kdy musí napravovat škody, ke kterým by nemuselo dojít, kdyby dával pozor.

Můj návod, moje rada? Dávejte větší pozor :)
Dávejte větší pozor na to co se děje ve vašem životě, na signály, které dostáváte prostřednictvím vašeho těla. Mohou to být i signály z venku, z vašeho okolí, které vás posouvají dopředu. Ty informace mohou být pro vás velmi cenné.
A máme na vybranou. Buď budeme žít život nepozorní, roztěkaní, budeme odněkud někam utíkat, něco stíhat, vymlouvat se na málo času, na budování kariéry, na studium, já nevím na co všechno. A nebo svoji pozornost skutečně zaměříme sami na sebe, na svůj život, abychom dokázali rozeznat, že naše bytost není spokojena, že nejdeme směrem po proudu. Už jsem o tom mnohokrát mluvil. Všichni máme kompas, vnitřní řízení. To nám pomáhá rozhodnout se už v začátku. Dostaneme se do situace, která nám není příjemná, jsme sevření kolem žaludku, necítíme se dobře a nebo naopak nám určitá situace vyhovuje, ve chvíli rozhodování nebo v nějaké situaci se cítíme hezky, příjemně a radostně. Už tohle stačí k tomu abychom pochopili a rozeznali, co je pro nás dobře nebo špatně.

Při lepší kontrole našich myšlenek můžeme tento systém navádění s velkým úspěchem používat a předejít tak mnoha situacím, ke kterým bychom se dostali pouze a jen nepozorným životem.
Nemoc nemusí vstoupit do našeho těla a sdělit nám, že se chováme nebo že děláme něco špatně. I když nemoc má skutečně tu moc přivést člověka na správnou cestu, tak právě naše pozornost věnovaná hlavně nám, našemu vlastnímu životu má tu moc nás ochránit, zůstat ve stavu zdraví.


Všechna práva vyhrazena. Žádná fotografie, text, ani část textu tohoto příspěvku nesmí být kopírována nebo komerčně využívána bez písemného souhlasu administrátorů Marky SCD recepty