Dostali jsme úžasnou příležitost prozkoumat, co je v životě opravdu důležité, a tak se chceme o naši novou zkušenost s vámi podělit :-)

PŘEPIS VIDEA ZDE

Radek: Ahoj, tady je Radek.

Marky: A marky.

Radek: Dnes bude náš malý rozhovor na téma, co je vlastně v životě důležité a bude to takový volný rozhovor. Nic jsme si nepřipravovali.

Marky: Asi možná pro nás důležitý v životě. No jasně pro nás. Pro každýho je důležitý něco jinýho. Já totiž nevím úplně všechno, co člověk vymyslel, ale asi tuším, o čem se dneska budem bavit.

Radek: Já jsem nevymyslel nic. My jsme totiž před nějakou celkem krátkou chvílí, i když to bude měsíc, co jsme udělali takovou velmi zajímavou a velmi intenzivní novou zkušenost. A o vám chceme říct vlastně, co nám přinesla.

Marky: No a musím říct, že když jsem přemýšlel nad tím tématem, tak jsem si uvědomila, že jsem docela ráda, že to natáčíme. Natáčíme po měsíci, protože kdybychom vám to natočili, jak jsme původně slibovali, tak by to nebyl moc veselej rozhovor.

Radek: Ale jsem vám to psal vlastně, že to téma neustále pořád ještě zpracováváme. A to je asi to, co jsem tím myslel. vám řeknu v krátkosti, o co jde. Aby bylo jasno, když se bavíme. Takže my jsme si tak s Marky. A bylo to dvacátého června, tak jsme si tak vzali vozíček a vykračoval jsme si na kopřivy, protože jsme chtěli udělat. Přírodní postřik, přírodní postřik. No a vozíčkem jsme pěkně došli. Tady u nás na takové jedno krásné místo, tam jsme si ty kopřivy nažhali a dali jsme si je do vozíčku a říkali jsme si možná bude za chvilku pršet. To bude romantika, tak radši ale zdrhnem. Tak jsme si říkali už dobrý, kopřiv stačí. A ještě jsem se díval na oblohu. Říkám si fajn, to nás asi mine, protože vlastně takový ten okraj toho tmavého mraku už byl skoro za náma. No a vydali jsme se na cestu zpátky a v polovině takového krátkého kopce se najednou začal ozývat takový to hodně divný zvuk, takové rachocení. Zvláštní si říkám, to je hodně divnej zvuk. Tak jsme si říkali, ono asi opravdu něco spadne. Pojď, rychle doběhneme támhle k tomu prvnímu domu a u garáže se schováme. No a to jsme teda udělali. Před těmi kapkami. A začaly kapky. Pak najednou začaly takový krupky, takový menší, řekněme. No a pak větší a větší až najednou. Prostě se strhl strašnej lomoz a hluk a vítr a padaly kroupy, které jsme v životě neviděli do té doby. No jo.

Marky: Ty to tak vyprávíš, že to bylo jako že celkem času dost, ale to se událo opravdu během minuty. Ani ne.

Radek: bych řekl tak 15 30 vteřin.

Marky: myslím, než jsme došli k garáži a to byl fofr.

Radek: No a prostě začaly padat kroupy, které měly v průměru 3 4 centimetry. No a my jsme neměli nic. jsem měl takovou čepičku, Marky baťoh, takže jsme.

Marky: Měli takovej ten lehkej, kterej prostě máte, aby aby jako na napití a.

Radek: Takže jsme se skrčili, krčili u garáže. Nejdřív teda jsme stáli, pak jsme se tam krčili, protože jak to začalo sílit, tak to opravdu začalo bolet.

Marky: My jsme my jsme totiž vůbec nevěděli, kterým směrem, jako co se na nás valí. Jo, takže my jsme. Jako to nešlo se podívat nahoru. Nešlo se podívat nahoru, nešlo ani přeběhnout nikam jinam. Prostě najednou se z mraků sesypalo na nás strašlivý množství.

Radek: Bych řek, že je fakt jako desítky, možná i stovky tun ledu. Prostě protože to nebylo jenom tam u nás. Samozřejmě okolo nás to bylo po celým, po celém tom, po celé vesnici, co tady žijem. No v každém případě. Pak Marky nám dala na hlavu ten baťoh.

Marky: Jo, jo, jo, protože člověk se chce zachránit, že člověk přemýšlí, protože to nikdo nezažije takovouhle věc. Nebo někdo z vás jste možná zažili krupobití, takže víte o co o co jde a možná, že jste to zažili pouze jakoby třeba na zahradě, kdo máte, protože většinou nebo na škodách, třeba na domu, na domě a tak. My jsme to zažili na vlastní kůži a a pak to bylo modráků. A byli jsme v tom. nevím, ono se to zdá, že to je strašně dlouhý. Možná to bylo pět minut, možná deset, možná tři. Tak jsme. Jo, ale já jsem se odklonila od toho. My jsme vlastně, jak jsem hodila na hlavu, ten baťoh a protože byl tenkej strašně, tak jsem na ten baťoh ještě na nás hodila ty ruce. Radek mě zalehl, aby to tolik nebolelo a já jsem tam chodila ty ruce, protože já jsem si vůbec nebyla jistá tím, že ten baťoh nás uchrání před nějakou tou ledovkou, protože. A když se to vezme kolem a kolem a ta ledová krupka padne tím správným směrem, tak prostě tak je konec.

Radek: Jo no, ale to jsme tak jako měli jsme asi strach.

Marky: Já jsem strach měla.

Radek: Ale to tak. Člověk jako asi nevnímá, prostě dělá instinktivně nějaké věci. No a potom teda se to zmírnilo, tak jsme rychle vzali vozíček a pádili jsme dál. Jenomže to vypadalo, že bude další várka, tak jsme rychle přeběhli pod stříšku tam u toho dalšího domu. Tam je taková stříška před dveřma. Pán nás tam nechal nás tam postát, než než přešla ta další várka. No a pak to skončilo. No a tak jsme se vraceli přes tu vesnici jakože domů a všude byly teda opravdu hromady ledu. Jo, to to jsem nikdy neviděl takovou spoušť.

Marky: Pomaličku vylézali sousedé,

Radek: A začali se dívat co se děje,  takže ve spoustě domů chyběly okna, omítky, prostě protože to šlo jedním směrem. Omítky byly omlácené a když jsme najednou jakoby začali asi uvažovat, jak to asi vypadá u nás jo. No, začalo nám docházet, že nás taky asi bude.

Marky: To jsem se začala bát a říkala jsem si jenom to nevypadá jako tady u těch sousedů. Vypadalo to hůř, padalo to, no proto hůř stejně. Vzhledem k tomu, že máme okrasnou zahradu.

Radek: Tak to byl okrasný salát.

Marky: Tak to byla, tak to byla těžká, prostě těžká rána.

Radek: No a to je ten důvod. Samozřejmě, proč jsme příspěvek nenatočili dřív. Protože člověk jako se musí z toho vzpamatovat, protože jsem říkal, že kdyby někdo chtěl pro Marky vymyslet opravdu krutý trest, tak tohle je nejlepší nápad, protože ta zahrada je její a.

Marky: musím přeskočit, já myslela, že nebudu brečet, ale.

Radek: No takže prostě pokračujem. Zjistili jsme jako docela hodně škod i na fasádě. Prostě střešní okno a nevím. Odletěla nám. Zahradní domek nám odletěl k sousedům úplně a tam se rozložil na prvočinitele a všechno, co bylo v něm, tak bylo zničeno. Prostě uměle umělá hmota, sudy a taková bedna. Prostě na věci to vypadalo, jak kdyby to někdo prostřílel. Takže jsme si tak jako začali i uvědomovat víc, že když by to člověk dostal skutečně do šišky, tak jako asi. No a právě o tom chceme mluvit. A že vlastně. Vůbec nezáleží na tom, že tady se zničí.

Marky: Že se , že jsme tady měsíc, doteďka dávali všechno do pořádku, že jsme odmítali všechny návštěvy, že jsme neměli úplně tak nejlepší náladu.

Radek: Ale záleží na tom, že jsme. Mohli natočit další příspěvek.

Marky: Jéžišmarjá to je strašný, to nemělo být tak patetický.

Radek: No ale ono to tak jako člověka nějak jako pořád ještě drží, protože to fakt jako je zážitek docela zajímavý. Když na to člověk kouká takhle z baráku, tak prostě si říká ježišmarja, to bude všechno zničený a to. Ale když to tak jako prožije na vlastní kůži. A to jsme vopravdu čtrnáct dní mohli ukazovat lidem modráky, žejo, různě na různých částech těla, protože to fakt jako bolelo. Musím říct, že to.

Marky: Proč si tam strkala Marky ty ruce? No protože jsem tomu baťohu nevěřila, že? Ale možná já jsem říkala, kdybych neměla ten baťoh tenkrát, tak jsem vzala ten vozík s těma kopřivami s tím pytlem a naházela nám to na hlavu. Prostě protože v té situaci neřešíte vůbec nic, vůbec nic, jenom že že pod tím baťohem a pod těma rukama jsme se schovávali a já jsem se napojovala tam na toho našeho taťku, jak my mu říkáme a já říkám taťko, pomož! No myslím, že asi pomoh.

Radek: A tak si říkáme, když nás tady nechal on, když to dopadlo tak, jak to dopadlo, tak asi ještě jako nějakou práci tady máme.

Marky: No jsem říkala všem sousedům, že ještě že vlastně tím pádem je budu ještě všechny hodně dlouho otravovat, že? A že tady asi máme bejt.

Radek: Na nás asi asi ještě máme, když na něco přijdem zase. Tak asi vám to máme sdělit nějakou novou zkušenost nebo nějakou radu, když jsme u toho ranění. No a tak prostě a hlavně co z toho prostě chceme vydestilovat, tak je to, že opravdu nezáleží na tom, co je zničeno nebo co se poškodilo. Prostě se musí koupit znova nebo znova postavit nebo znova vyrobit. Já nevím, zasadit, protože jako je fakt, že ty kytičky, ty nám to tady ukazujou, protože obrostly krásně obrazily.

Marky: Jsme si to doma, říkali, že po měsíci to jsou. Připadáme si tady teda jak na jaře. Jo jo, je pravda.

Radek: Všechno je o metr kratší.

Marky: Že, že vlastně jako užitková zahrada, takový ty rajčata apod. tak to opravdu to vzalo za svý a že jsme asi za tři dny. Jsme si šli koupit nový levný rostliny, takový chudáčky. Úplně poslední chudáčky v zahradnictví Brabec v Brně. Tam jsme si, tam jsme to vybrali. Já jsem řekla toto bych si v životě nekoupila, ale já jsem strašně chtěla mít rajčata tam zasazený, svoje já bych měla a my jsme si mohli dát něco svýho. A když se podívám na ty rostliny, tak jsou krásný, zelený, začínají být, už mají ty. Pěkně se mi zasadila, aby aby zesílily, takže už mají krásný stonky, tlustý prostě a začínají kvést. Takže když bude hezký září, když se to povede, tak budeme mít možná i nějaký to rajče na chuť. Na zavařování to určitě nebude.

Radek: Takže jsme si řekli, že důležitý je, že žijem. No že jsme tady. Na to ostatní se vždycky nějak udělá.

Marky: Ale když fouká vítr a to tady začalo několikrát, tak co, co? Máme zkušenosti s kamarády, tak každý říká hlavně nejsou kroupy. Že každej tady nám zůstala taková pachuť z toho. No to byla celkem hrůza, že? Takže ta pachuť z toho zůstala a každej prostě to má takhle jakoby v tom, v tom vědomí, co se, co se udá, každá ta nehoda nebo nějaká situace, která se zprvu zdá taková těžší, tak ono nás to stejně nějakým způsobem obohatí. A posílí, protože zpětně, když jsme si vybavili různý věci, tak jsme zjistili, že že to je nakonec dobře, jo, že že se nám spoustu i oprav na tom domě nebo co jsme chtěli dávno, tak se nám to po vyměňovalo. Tak nakonec si koupíme ten dřevěný domek zahradní nebudeme mít plechovej, protože ten se nám opravdu odstěhoval až k sousedům se vším všudy, jak říkal Radek. Ale ale zase nám zůstala sekačka, zůstala nám pila, takže jsme měli rýč, takže jsme měli vlastně všechno, všechen materiál nebo všechen, všechny to. Nářadí. Nářadí, abysme jsme mohli znova všechno zasadit a a tak.

Radek: A uvědomuju si, že asi ten zvuk člověk nezapomene. Takže když ho uslyším znovu, budu zdrhat rychleji a budu. Budu se snažit najít lepší úkryt než u vrat u garáže.

Marky: No tak jsme s tím nepočítali, takže jsme netušili, že budou kroupy. Takže zkušenost. Ale v těch kroupách byli i koně sousedovy a ti se schovali, protože nebyl čas. Opravdu nikde. Proč jste se neschovali někam na druhou stranu? Ale kdy? vám jsme říkali, to byly sekundy, kdy začaly padat koule takhle veliký. A ty koně to přežili pod stromem, protože oni se instinktivně umí schovat. My ne, My jsme úplně blbí.

Radek: Jo a ještě jedna věc k těm koním. To je dobrá myšlenka. Asi čtvrt hodiny, potom třeba možná půl. Tak jsem se po nich byl podívat a oni prostě stáli a pásli se. My lidi máme těžší život, než ty zvířata. Na to existuje taková taková. Takovým příměr s jelenem jo ale to je jedno. I ty koně to mají úplně stejně. Ty zvířata to mají stejně. Prostě když se něco takového stane, tak z toho nejsou měsíc smutný.

Marky: Oni se taky bojí v tu chvíli.

Radek: V tu chvíli samozřejmě zareagujou, ale za půl hodiny se zase pasou a nic neřeší. Samozřejmě nemají dům, nemají zahradu, nemusí řešit spoustu věcí, ale možná, že by bylo dobře se od těch zvířat trošku jako poučit a tolik v sobě ty věci nedržet, protože právě to, že v sobě člověk drží nějakou zlobu, smutek, pocit, že je nešťastný nebo něco, takovýho, tak to nás onemocní. To je ten problém, který který v nás vlastně vyvolává.

Marky: bych neřekla onemocňuje, já bych řekla postupně oslabuje.

Radek: Ty procesy ano. Díky kterým vlastně nejsme potom schopni to tělo udržovat v té rovnováze.

Marky: Netušila jsem, že si poplaču i tady u toho videa. Myslela jsem, že to bude v pohodě. To zvládnem. To jako natočíme, sranda, ale asi se to tam pořád ještě ukrývá, protože by si člověk vybavuje ty věci. Tak ono se tam trošku vrátí, ale si myslím, že to bude zase dobrý. Je to dobrý.

Radek: Takže jsme se chtěli s váma podělit tady o takovou zajímavou zkušenost. Je opravdu zajímavá ve velkých uvozovkách.

Marky: Možná třeba máte někdo podobnou. Napište nám.

Radek: Rádi. No, ne že bychom rádi slyšeli o nějakém vašem neštěstí nebo o nějaké vaší nehodě, to v žádném případě. Spíš o tom, o zkušenosti nebo o tom, co z toho pro vás vyplynulo. Pro nás tohle, že prostě když nejde o život, tak jde. Víte o co? Tak jo, to je všechno. Nebudem zdržovat, moc dlouho. Mlsejte

Marky: Zachovejte si veselou a radostnou mysl a buďte zdrávi. Ahoj.


Všechna práva vyhrazena. Žádná fotografie, text, ani část textu tohoto příspěvku nesmí být kopírována nebo komerčně využívána bez písemného souhlasu administrátorů Marky SCD recepty