Dostal jsem kritickou zprávu a chci vám říct, co jsem se z ní dozvěděl.
K tomu zopakuji tip na skvělou knihu a položím dvě otázky, na které bych rád dostal od vás odpověď, třeba formou komentáře 🙂

KLIKNĚTE ZDE:pro zmíněnou knihu

PŘEPIS VIDEA ZDE - KLIKNUTÍM ZAVŘETE

Zdravím vás přátelé, tady je Radek.
Mám pro vás zprávu, neboli takový rozbor zprávy, kterou jsem před nedávnem dostal od jednoho SCDčkaře, pravděpodobně už bývalého. Budeme mu říkat třeba Karel. Ať mi všichni Karlové odpustí.  Jeho jméno je jiné neboť ho nechci kompromitovat. Navíc mi jde o obsah jeho zprávy, o to, jakým způsobem někdy reagujeme a o to, co v té zprávě uvádí. Chtěl bych se na jednotlivé pasáže podívat, protože si myslím, že je to důležité, že to může potkat každého z nás, v různých oblastech života a myslím, že je z toho cesta ven.

Takže, pojďme si přečíst jeho e-mailovou zprávu. „Při mém problému SCD moc nefunguje. Navíc změna nákupního seznamu není až tak pravda. V případě mé rodiny, kdy se účastní pouze jeden člen, se jedná o citelné navýšení rozpočtu, mám to vyzkoušené. Navíc se velice často jedná o SCD odporné blafy a ne jídlo, jak se snažíte namluvit. Občas se chováte jako malý český Horst Fuchs a to je celkem odrazující. To je asi tak vše, zkráceně, děkuji“, píše pan Karel.

Nebývá takových zpráv mnoho, samozřejmě čas od času se něco takového vyskytne. Zajímalo by mě, kolik z vás považuje Marky recepty nebo SCD jídla za odporné blafy. Asi si myslím, že je vás menšina, ale k tomu se dostanu, pojďme to postupně rozebrat.

Při mém problému SCD nefunguje. Bohužel pán nezmínil jaký má problém, takže těžko říct. Lidé se často nechávají skutečně odvést, zhypnotizovat, nechají si namluvit, že mají něco nevyléčitelného. Nevyléčitelné nemoci samozřejmě existují, ale neexistují nemoci, které by se nedaly uzdravit. Je v tom totiž podstatný rozdíl. Léčit se můžete léky, ale uzdravovat se můžete ledasčím a ledasjak. Léčení by v podstatě nemělo mít dokonavý tvar, protože se nedá vyléčit. Dá se jenom léčit, podle mě, protože tak je to nastaveno. Jestliže systém bere peníze za to, že jste nemocní, tedy dostáváte léky, tak vás nemá tendenci uzdravit. Takhle to vidím, a to je asi tak všechno, co bych mohl říct k začátku. Těžko posuzovat, jestli něco funguje nebo nefunguje, když nevím, co chtěl pán řešit a jak to řešil. Pojďme dál.

„Změna nákupního seznamu není až tak pravda. V případě rodiny, kdy se účastní pouze jeden člen, jedná se o citelné navýšení rozpočtu.“ Tady samozřejmě je potřeba poznamenat, že pán není první, kdo může být ve své rodině s řešením nějakého problému, nějaké té zátěže osamocen. Bohužel při výběru partnera my lidé spíš dost často nedáváme pozor. Když se zamilujeme nejsme úplně schopni posoudit vztah a řekněme budoucí chování našeho partnera. A málokdy je to opravdu tak, jak se slibujeme na začátku, myslím „ve zdraví i nemoci“. Po X letech, když opadne zamilování, můžeme zjistit, že s tím partnerem nemáme zas až tak moc společného, chybí v tom vztahu vzájemná úcta. Není na čem stavět a lidé si přestanou pomáhat, přestanou se vzájemně respektovat, třeba i v těch svých zátěžích. To je pak situace samozřejmě horší. Nicméně i tak se dá SCD provozovat. Je to na nějaké dohodě, ale dají se dělat jídla, u kterých se prostě vymění příloha, ty kombinace se dají různě používat a zapojit v běžném životě. Vím, že spousta z vás SCDčkřů, kteří v tom jste s námi, takže jste řešili podobnou situaci, což ukazuje,  že se to zvládnout dá. Dost často se pak děje to, že rodina když vidí, že tomu člověku to skutečně funguje, je mu lépe, se částečně připojí, protože to chtějí také, nechtějí zůstat pozadu. Může se stát, že je někdo skutečně tak tvrdohlavý, že nesleví a dál pokračuje v likvidaci svého těla. Ale tady je potřeba říct, že nesmíme zapomínat na to, že skutečně každý jsme tady pro svou vlastní zkušenost a ne vždy jsme připraveni vzít svoje zdraví do vlastních rukou.

S nákupním seznamem je to asi tak. Pokud je ta situace kritická a já nebudu mít absolutně žádné pochopení u rodiny, tak si myslím, že je dobré se zamyslet v čem žiju, s kým žiju, hovořil jsem o tom ve videu „Jak přesvědčit rodinu, partnera“, je to celkem výmluvné. Ale jak říkám, pokud je ta situace opravdu kritická a já nenacházím žádné pochopení a zastání v rodině, především u partnera, tak je možná na čase se nad svým vztahem zamyslet. Protože, jestliže mám takovýto vztah, dá se předpokládat, že do značné míry přispívá i k mému špatnému zdravotnímu stavu.

Tím samozřejmě nechci nikoho k ničemu nabádat. Je to jen k zamyšlení. Na co přijdete, to už je skutečně vaše věc, protože je to váš život. Pojďme dál. Mám to vyzkoušené taky.

„Navíc se velice často jedná o SCD odporné blafy a ne jídla, jak se snažíte namluvit“. Tak tady skutečně musím říct, že zřejmě prohovořilo ego. Co je to TO ego? Je to něco, co vyrůstá a tvoří se v našem dětství, někdy mezi druhým a sedmým rokem věku, kdy dochází ke zraněním, kdy získáváme zranění od rodičů či od někoho z blízkého okolí. Ta zranění jsou způsobena v té nejlepší víře, neboť to okolí, rodina z nás chce udělat a vychovat dobrého člověka. Ovšem často si ti naši nejbližší nevšimnou, že na nás přenesou nějaký svůj program, své zranění, které oni sami získali od svých rodičů, opět v té nejlepší víře. Sami neregistrují, že ten program nebo že ten způsob zacházení třeba s dítětem, může být opravdu velice zhoubný.

Já často říkám, že považuji za jeden z největších úspěchů života, když právě takovýto nějaký program odhalíme a už ho dál nepošleme. Ego nám totiž ve chvíli, když nás něco bolí, nebo se nám něco nelíbí, když cítím křivdu či nespravedlnost, nasazuje masku podle toho, jakého zranění se držíme, snaží se nás chránit před tím, aby jsme nebyli znovu zraněni. Bohužel  je tato ochrana ega spíše na škodu, protože nám vlastně zabraňuje chovat se v určitých situacích adekvátně. Naopak, to ego vystřelí nějakou tu naši domněnku nebo emoci a my zareagujeme úplně špatně, v náš neprospěch.

Pokud bych vám mohl něco doporučit, tak úžasná kniha autorky Lise Bourbeau. Lise tak jak říkám, Burbó, psáno francouzsky Bourbeau. Jmenuje se „Uzdrav svá vnitřní zranění“. Autorce u nás vyšla spousta knih, ale myslím si, že nejlepší na začátek je právě tady ta, protože úžasným způsobem popisuje 5 zranění, která vznikají od narození a v dětství, popisuje masky, které si nasazujeme a podle čeho se pak chováme a díky tomu pak nejsme schopni podívat se na sebe nestranně, nezúčastněně, nejsme v emoci schopni tu masku uvidět. Uvědomme si, že s tou maskou žijeme kolikrát celý život, někdo může mít těch masek několik a považujete své chování za svou povahu, náturu. A k tomu jak se masky a zátěží zbavit může být vynikajícím pomocníkem a vodítkem právě  tahle kniha. A pokud budeme opravdu upřímní, hodně upřímní, budeme schopni sami uvidět své chování, svou masku, co dělá naše ego, budeme svá zranění odhalovat, odchytávat, a pracovat s tím vším. Můžete se zkusit zachovat jinak, než jste to dělali doteď a začne i ten život fungovat jinak než doposud.

Protože známá věta, která je připisována Einsteinovi říká, že „jenom šílenec dělá dokola pořád to samé a očekává jiný výsledek.” Takže díky té knize a díky odhalení těch zranění a masek máte možnost se na sebe podívat jinak a příště v podobné situaci zareagovat jinak. No ale abych se vrátil k tomu příspěvku nebo k tomu mailu, který jsem dostal. Tak to je právě ono. To je ta reakce toho ega, Jestliže se mně něco nedaří, jestliže vím u někoho jiného, že třeba jemu se to daří a mně to nefunguje, tak právě tak se projeví ego. Samozřejmě se nás snaží chránit mimo jiné i tím, že se snažíme poškodit toho, koho považujeme za viníka té naší situace.

A takhle to funguje. No a samozřejmě co se týká těch odporných blafů, tak právě proto jsem se už na začátku ptal, že by mě zajímalo, kolik z vás, přátelé, co sledujete naše stránky, naše příspěvky nebo jste s námi v průvodci, prostě se uzdravujete nebo nějakým způsobem SCDčko pro sebe používáte, tak kolik z vás považuje ta jídla za odporné blafy? Protože jestliže začnete vařit podle SCD, případně podle receptu Marky a vyjde vám z toho odporný blaf, tak vězte, že je to rukama, že je to nedostatkem zkušeností.

Anebo jak se často stává, že lidé prostě napíšou – vařili jsme přesně podle receptu a nedopadlo to. Prostě nepovedlo se nám to. No a pak, když to rozebíráme při konzultaci anebo v korespondenci, tak zjistíme, že něco bylo nahrazeno něčím jiným a tamto taky, protože to zrovna nebylo doma, no a potom jsme s tím udělali támhleto a tohleto a zjistíme, že prostě nebyl dodržen recept. To je velice jednoduché. Nebo skutečně nemá někdo zkušenosti s vařením. A tady musím říct, že SCD už mnoho lidí přivedlo k vaření nejenom dámy, ale i pány, kteří třeba nikdy v životě nevařili a vůbec je to nezajímalo.

Takže nevím. S těmi odpornými blafy tam bych řek, že tady mluví hodně to ego a já si myslím, že ta tečka na konec je taky super – „občas se chováte jako malý český Horst Fuchs, – to je takový ten televizní propagátor nejrůznějších prapodivných výrobků – a to je celkem odrazující. 
No, vidím, že pána to moje chování odradilo natolik, že se začal snažit SCDčkem nějak řešit svůj zdravotní stav. Takže jestli Horst Fuchs znamená, že někoho přesvědčím, aby se začal uzdravovat, tak to vlastně asi není špatně. Spíš dobře, protože jak zase říká jedna okřídlená věta jednoho zajímavého „filmu lidé potřebují pomoct, ale často nevědí, že potřebují pomoc.” Jsme takoví zvláštní tvorové.

No, myslím si, že to nebudu dále rozebírat. Nechci aby to video bylo na půl hodiny. Chtěl jsem postihnout několik věcí. Jednak názor na to SCDčko. Na to, jakým způsobem to funguje v rodině, jakým způsobem to funguje s vařením. A samozřejmě jak funguje naše ego, jak to prostě je, když se cítíme zranění, když máme pocit, že je svět nespravedlivý, když máme pocit nějaké křivdy nebo zrady. Není to proto, že by se nám třeba něco dělo. V té chvíli je to proto, že jsme obdrželi nějaké to zranění. Prakticky neexistuje člověk, který by tím neprošel. A ta situace, ve které se nacházíme, v té chvíli našemu egu připadá nějakým způsobem podobná. A proto zařazuje patřičnou masku, tedy patřičný program chování nebo patřičný program reakce.
Když jsme začali s knížkou Lise Bourbeau „Uzdrav svá vnitřní zranění” někdy v loňském roce, a už je to možná dva roky, ten čas letí, tak jsem si říkal: „No, podíváme se na to… tak jako já mám všechno v pohodě, že jo. Prostě už to mám vyřešený… Všechno…” Ale jak říká Pjér LaŠéz, tohle když někdo řekne, tak zpozorním… No nicméně jsem se tak nějak cítil, jakože je všechno O.K. No a když jsme to začali číst, tak jsem pěkně valil oči.

Zjistil jsem, že jsem vlastně masochista, že když se dostanu do situace, která mně nějak nevyhovuje, nebo když po mě někdo něco chce, co se mě nehodí nebo prostě se mně to nechce dělat, nebo nechci v té situaci být, tak místo toho, abych to prostě odmítl a dál se nestaral, protože to není moje, tak jsem třeba tu činnost vykonával a vykonával jsem ji s takovým jakýmsi pocitem, jako že teď teda uvidíš, jak mě to strašně trápí nebo jak trpím u té činnosti.

Samozřejmě ten druhý člověk nebo to okolí absolutně neví, že trpím, trpím totiž jenom já. Vím to jenom já, že jo, ale vykonává to člověk právě s takovýmto pocitem, což je samozřejmě velice zhoubné pro zdraví. Teď mě to přijde veliká sranda, ale do té doby jsem to takhle nevnímal, než jsem se na to podíval přes tu knížku a přes ten popis. Jo, takže jsem se jednak velice pobavil, když jsem zjistil, jak to se mnou je a druhak jsem byl schopen začít si všímat těch mých reakcí v určitých situacích a zastavovat tu činnost, ten podivný program a říct si „a pozor, tak ne, tak já to udělám jinak.”

Prostě buď se domluvím, že mně to nevyhovuje, anebo si rozmyslím, jestli to nemůžu udělat a proč mně to nevyhovuje. Prostě jiná reakce než ten masochismus. No a tady to ukončím. Přátelé, já myslím, že nám ten příspěvek pána dal dobrou příležitost se na tyto věci podívat. Já děkuji jako on děkuje. Třeba ještě nebyl správný čas, to se může stát. Já připomínám i tu svou vlastní zkušenost, kdy jsem si vzpomněl, že na informace Ellaine Gottschall a dr. Haase jsem narazil už dva roky před tím, než jsme s tím celkově začali. Ale v té chvíli mě to nic neřeklo. Prostě jsem jenom prolétl očima její stránku, pokrčil rameny a šel jsem dál. Nemusí pro mě být ten správný čas. Nebo prostě ještě nejsem ochoten se za sebe dostatečně postavit. Dostatečně pevně nejsem ochoten třeba prásknout do stolu v té rodině, protože někdy je to taky potřeba. Zvlášť dámy to mají tak, že ve všem vyhoví, ve všem uhnou a myslí si, že tím pádem budou v očích toho okolí jakože lepší. Ale je to o vlastní hodnotě. Taky jestliže vždycky uhnu, vždycky vyhovím, tak ta hodnota paradoxně moc nestoupá. Takže to je asi tak všechno, co bych k tomu příspěvku chtěl dneska říct. Zkuste nad tím uvažovat a napište mi prosím vás. Napište do komentářů, jak to vidíte vy. Jaké máte zkušenosti s SCDčkem v tomto směru to znamená, jestli skutečně je to takový problém, když rodina nedrží s vámi, jestli jste přišli na nějaký způsob řešení, jak se zařídit sami pro sebe. A napište mi, jak vám chutná SCDčko, jestli je mezi vámi víc takových lidí, kteří považují SCD jídla za odporné blafy. Protože to by mě zajímalo. Já sám, upřímně bez kecání, za posledních 10 let si nepamatuju, že by bylo nějaké jídlo na SCDčku, které bych mohl alespoň vzdáleně označit za odporný blaf. Tedy fakt ne.
No tak to je všechno, přátelé. Mlsejte, vařte podle receptu, zkuste identifikovat svá zranění a svoje masky a buďte zdrávi.
Ahoj 🙂

 

Všechna práva vyhrazena. Žádná fotografie, text, ani část textu tohoto příspěvku nesmí být kopírována nebo komerčně využívána bez písemného souhlasu administrátorů Marky SCD recepty

fb-share-icon
Tweet
fb-share-icon
Vydal(a) S 30 komenáři