Co myslíte, že pozitivněji ovlivňuje naše zdraví? Strach, stres, úzkost nebo radost, láska a spokojenost? To je asi snadná hádanka, ale víte i jaký je mechanizmus fungování? :-)

PŘEPIS VIDEA ZDE

Ahoj, tady je Radek.
Dnes mám pro vás další malé pokračování k zamyšlení se nad tím, zda-li se při uzdravování hodí být v dobré náladě nebo je to jedno. Samozřejmě zastávám názor, že se to hodí. Není to jen můj názor, moje zkušenost, v poslední době to potvrzují i věděcké výzkumy. A o jednom takovém výzkumu jsem si pro vás připravil řeč. Chtěl bych ho trošku rozebrat.
Nejdřív vám ale přečtu o co jde.

Doktor Ernest Rossi ve své knize „Psychologie výrazu genu” píše:
„Naše subjektivní duševní rozpoložení, vědomě motivované chování a naše vnímání svobodné vůle může modifikovat expresi genu tak, aby se optimalizovalo naše zdraví”. K tomu musím ještě přečíst, že “podle nejnovějších vědeckých zjištění mohou jednotlivci změnit své geny v průběhu jedné generace. Proces genetické evoluce může trvat tisíce let, ale gen může úspěšně změnit svou expresi prostřednictvím změny chování a nebo díky nové zkušenosti během několika minut, a pak to může být předáno další generaci. Je lépe nepředstavovat si naše geny jako nějaké kamenné desky do nichž byl slavnostně vytesán náš osud, ale spíše jako skladiště ohromného množství zakódovaných informací či jako rozsáhlé knihovny možností exprese proteinů”.

Pojďme si to rozebrat. Ono to zní samozřejmě trochu vědecky, ale podívat se na to můžeme. Subjektivní duševní rozpoložení (dále jen SDR). Co to znamená? SDR, to je přece naše nálada, že jo. A my toto naše SDR plně ovládáme. I když se může někdy zdát, že to není pravda. Ovšem je to jen proto, že máme špatně naprogramován systém vnímání. Mylně se domnívám, že se mě dotyčná situace týká, mylně si myslím, že to co někdo druhý říká o mě a o druhých se mě týká, mylně se domnívám, že se mě týká to co se kolem děje, atd. Je to o tom, že si takové podněty bereme do hloubky a vytváříme si o nich emoce.

Uvedu jednoduchý příklad. Někdo přijde, něco mu na vás vadí, začne vám nadávat, něco vyčítat. A vy místo toho aby jste přemýšleli nad tím co se tomu člověku asi stalo nebo jaký má problém, tak mylně přemýšlíte nad tím co je špatně s vámi! Berete si to dovnitř, osobně, vytvoříte si z toho emoci. A v té emoci už ani kolikrát nemůžete rozumě přemýšlet nad tím co se s vámi děje, proč ten člověk na vás křičí.
Pokud pochopíme tento mechanismus, že funguje vlastně obráceně, tak už nikdy nebudeme tvrdit, že naše nálada nebo naše SDR závisí na našem okolí, na druhé osobě nebo na okolních podmínkách. Není to pravda. Ať jsme v jakékoli situaci, ať se nám děje „cokoliv”, tak vždy záleží pouze na tom co my si z toho vezmeme nebo jak se k tomu postavíme, jakým způsobem a jak moc si to připustíme dovnitř.
Když budeme vycházet, řekněme z této rovnice, tak je jasné, že naše rozpoložení nebo naši náladu řídíme my. Od začátku do konce. Nikdo jiný. Je-li to tak, můžeme vždy řídit svoji náladu, svoje SDR. Pak už je velmi jednoduché uvědomit si, že pokud máme špatnou náladu, tak naše tělo nebude vyjadřovat ty správné geny, abychom se uzdravili. A naopak, pokud budeme mít dobrou náladu, zaměříme se na radost, na příjemné prožívání, nebudeme si brát nic osobně, tak naše tělo začne vytvářet úplně jiné exprese genů, a ty povedou k něčemu úplně jinému než ke vzniku nemocí. To je úplně jednoduché vědecké vysvětlení toho, že negativní emoce, negativní prožívání života vede ke sklíčenému zdravotnímu stavu, k chátrání, a pak už je jen krůček k nějaké nemoci. Zatímco radostná nálada, pozitivní emoce, zaměření se na tyto emoce, to všechno vede ke zdraví. Vědeckou definici první části, naše SDR přeloženou do „normálního” jazyka bychom měli.

Co je psáno dál, „vědomě motivované chování” (dále jen VMCH). Ono to úzce souvisí se subjektivním duševním rozpoložení. VMCH, tím je myšleno opět to, že jsme to my a jenom my, kdo řídí naše chování, kdo řídí naše rozhodnutí, naše následné činy. I když to někomu může připadat, že to tak není, že „jeho život si žije vlastním životem” jak se říká, není to pravda. Když půjdete do hloubky, budete o tom jenom trošku přemýšlet, uvědomíte si, že všechno co máte, to kde se právě nacházíte, vše čeho jste dosáhli nebo nedosáhli je pouze výsledkem vašich rozhodnutí. Vy jste se rozhodli, že někam půjdete nebo nepůjdete, vy jste rozhodli, že něco uděláte nebo neuděláte, vy jste se rozhodli, že někomu něco řeknete nebo neřeknete. Ať chceme nebo nechceme, ať jsme se svým osudem a s tím v jakém místě se dnes právě nacházíme, ať jsme s tím spokojeni nebo nejsme, pořád je to pouze výsledek toho co jsme chtěli. Pořád je to výsledek toho jak jsem se rozhodli, toho kam jsme vědomě šli. Pokud je to na nás a jen na našem rozhodnutí tak je to dobře, protože my si můžeme vybrat kam půjdeme, co tam budeme dělat a s kým to budeme dělat. Chápu, že mnohdy se můžou zdát tato rozhodnutí opravdu náročná, buď se jedná o partnera, se kterým nedokážeme vytvořit harmonické soužití, nebo se jedná o naše zaměstnání ve kterém se trápíme, dělá nám zle. Tyto změny nebo tady ta rozhodnutí se mohou zdát opravdu extrémní a nebo i nemožná, zvlášť když jsou u toho děti, hodně peněz, málo peněz. Ale když se zamyslíme do extrému, tak skutečně každý z vás se může rozhodnout, že ráno půjde do lesa, sedne si na pařez a bude tam sedět, třeba 14 dní. Samozřejmě že to asi nikdo neudělá, ale tu možnost máte. Chci tím jen zdůraznit, demonstrovat, že skutečně náš život záleží jen na našem svobodném rozhodnutí.

A dostávám se k další části té věty. Vědomě motivované chování a naše vnímání svobodné vůle. Svobodná vůle (dále jen SV). Ze SV se člověk může i vzdát své SV, je to zajímavý fenomén. Často souvisí s tím jak se nám chce nebo nechce, protože třeba místo, kde se dobrovolně vzdáváme své svobodné vůle je například u voleb. Tam svoji svobodnou vůli vkládáme do rukou někoho, kdo to, jak říká můj oblíbený Jaroslav Dušek, nemůže zvládnout i kdyby tisíckrát chtěl. Můžeme se vzdát SV, když máme partnera, který s námi „cvičí” a my ho necháme. Těch míst, kdy se můžeme svobodně vzdát své vůle je moc, je to ale jen imaginární formule. SV je něco, čeho se vzdát nelze. I když se jí pomyslně vzdáme ve prospěch politiky, partnera, pracovních povinností, atd., tak je to pouze o našem nastavení v hlavě, protože vzápětí co to uděláme si ji můžeme vzít zpátky. A stačí jen, abychom se rozhodli k něčemu jinému. Například „Dobře, ty mě trápíš a já odcházím, nebo „”Nene, za mě nikdo nebude rozhodovat”. SV je něco jako autorství, toho se také nedá vzdát, ani za peníze. Jestliže jsem už někdy něco vytvořil, tak je to mé. I když to prodám pořád je to mé, jsem stále ten kdo to vytvořil, jsem autor. A SV je pro uzdravování a pro celkové naladění velice zásadní prvek. Pokud naše SDR, naše dobrá nálada, zaměření se na příjemné věci, na příjemné myšlenky, VMCH, vědomě volené situace, zaměstnání, partner, prostředí a naše vnímání SV, jestliže vnímám, že mám SV, že se mohu rozhodnout pro cokoli, může modifikovat expresi genu tak, aby se optimalizovalo naše zdraví. Pokud se rozhodnu pro to co mi dělá radost, jsem s tím v souladu, přináší mi to užitek, může se zlepšit i moje zdraví.

Proč o tom melu pořád dokola?
Při konzultacích slýchávám názory, že SCD někomu nepomáhá. V podstatě na 100% je to od někdo, kdo už pozdraví zkroušeným hlasem, podle tónu hlasu poznám nepohodu toho člověka. Je znát, že není naladěn na radost, na svůj prospěch, že se toulá někde v nějakém smutku, že možná prožívá stres, smutné období, a potom se skutečně může stát, že SCD nebude fungovat naplno a nebo vůbec.
V minulém příspěvku jsem mluvil o sympatickém a parasympatickém nastavení našeho autonomního nervového systému. Tím, že si budeme volit náladu, pocity, můžeme do značné míry ovlivnit to, ve kterém tom systému zrovna pobýváme. Pokud pobýváme v PSN, to znamená v radosti, v dobré náladě, tak naše tělo bude vytvářet jiné exprese genu, to je to co potřebujeme, abychom se uzdravili prostřednictvím SCD. 

“Proces genetické evoluce může trvat tisíce let, ale gen může úspěšně změnit svou expresi prostřednictvím změny chování nebo díky nové zkušenosti během několika minut, to pak může být předáno další generaci”. Takže zatímco evoluce, přizpůsobení organismu na prostředí, povětrnostní podmínky, můžou trvat tisíce let, tak změnou našeho nastavení, změnou nálady jsme my všichni schopni ovlivnit expresi genů během několika minut, prakticky okamžitě. Důsledky mohou být zcela zásadní, a jestliže se naučíme tímto způsobem fungovat, můžeme to předat dalším generacím.

Marky mě do toho vnesla jednu myšlenku, řekla, že tento způsob je vlastně přerušení “dědičnosti”. Dědičnost spočívá právě v tom, že přebíráme od svých rodičů, prarodičů způsoby chování, reakcí a tím pádem i způsoby vyjadřování našich genů.
Je třeba zaznamenat dvě fáze. V první fázi musíme rozpoznat co nám slouží a co ne, co nám prospívá a co naopak neprospívá, co nás vede ke sklíčené náladě a tím pádem ke zhoršení našeho zdravotního stavu. Ve chvíli kdy to odhalíme se dostáváme do druhé fáze, ve které musíme tyto skutečnosti či programy změnit. Nebo nemusíme. Ale když chceme docílit změny, přerušit dědičnost a pokračování dalšího předávání, musíme udělat změnu. A kdyby ta změna měla spočívat jen v tom záměrně si tvořit dobrou náladu, vybírat si dobré myšlenky, tak to je to nejlepší co pro sebe můžeme udělat. Můžeme se rozhodnou, máme SV a řídíme to jen my. My sami řídíme svoji náladu. Tím dojde k přerušení nevyhovujícího programu, který bychom dědili i po několik generací. A jak jste již několikrát slyšeli, může k tomu dojít velice rychle, během několika minut, můžete poslat dál ve svých dětech jinou, novou informaci, jiné dědictví, které přinese všem co po vás přijdou daleko větší užitek a prospěch, a hlavně zdraví.


Všechna práva vyhrazena. Žádná fotografie, text, ani část textu tohoto příspěvku nesmí být kopírována nebo komerčně využívána bez písemného souhlasu administrátorů Marky SCD recepty