Adaptace?

Zdravím vás přátelé. Dnešní téma je adaptace nebo možná adaptabilita. Prostě schopnost přizpůsobování našeho organismu, našeho těla, našeho bio stroje. Našeho vozítka je totiž extrémně flexibilní. Naše tělo je skutečně velice přizpůsobivé. A proč o tom chci mluvit? Protože jsem s tím udělal vlastní zkušenost. Poměrně čerstvou. A protože to pozoruju i okolo sebe hodně a protože jsem si uvědomil, že vlastně to může fungovat na obě strany jak k lepšímu, tak k horšímu. A já často říkám to, co přestaneme používat, prostě upadne.

Takže pojďme si to trošku rozebrat. Moje vlastní zkušenost poměrně čerstvá je z přechodu ze zimního období do období letního. To znamená, že jsem celkem tu zimu strávil u počítače v židli vsedě s menším množstvím pohybu, protože nebylo žádné moc velké sportování, bruslení, lyžování, podobné věci prostě a toho pohybu bylo velmi málo přes tu zimu. No a když začal ten jarní pohyb, když začala růst tráva, která byla potřeba posekat a a prostě další věci, tak jsem samozřejmě pocítil nedostatek kondice, protože samozřejmě nějaké ty procházky v zimě byly, ale ta procházka není až tak fyzicky náročná. Tady v našem kraji, takže prostě to nepokrylo tu potřebu pohybu zimní. No a naopak ta potřeba toho pohybu té jarní a začátku léta byla poměrně vysoká, takže jsem cítil jaksi ten hendikep a uvědomil jsem si, že je to nejen ta kondice aerobní, to znamená ta schopnost to udýchat všechno, ale i ta anaerobní, to znamená to svalstvo. Jestliže jsem se tady válel v židli u počítače poměrně hodně tuto zimu co minulou zimu, tak právě i to svalstvo trošku vzalo za své. Ale musím říct, že aerobní schopnosti těla, tak ty se poměrně v krátkém čase obnovují, byť říká se, že většinou k tomu stačí nějaký týden, čtrnáct dnů, když člověk zase jakoby začne ten pohyb praktikovat. A samozřejmě i ty svaly se začnou dávat do pořádku, ale tam to trvá trošku déle. Nicméně funguje to všechno. Funguje to tím lépe, čím paradoxně méně často jíme. Je to proto, že vždycky, když jíme, tak naše tělo tvoří inzulin. A naopak, když nejíme, nebo v tom čase, kdy máme pauzu od jídla, tak naše tělo tvoří růstový hormon. A ten růstový hormon je samozřejmě velice důležitý pro to, aby jsme byli schopni budovat a udržovat svalstvo jak to kosterní, tak to periferní. A to znamená, z toho vyplývá taková jedna věc.

Samozřejmě, můžeme se. Mohli bychom se bavit tady o denním půstování, ale to není tématem dnešního příspěvku. Ale je třeba zdůraznit nebo připomenout, že skutečně pokud jíme třeba pětkrát denně a ještě třeba v noci, mnozí z nás stojí před ledničkou a koukají, co by zbodli, tak to není úplně dobrý nápad, protože vlastně nutíme tělo neustále tvořit inzulín. A toho růstového hormonu potom máme málo a velmi těžko se nám udržuje právě to svalstvo, což bývá hodně problém u žen. Ty mívají s úbytkem kosterního svalstva hodně velký problém. Takže je dobré se zamyslet a jak vždycky říkáme, je dobře před spaním alespoň tři hodiny už nejíst, tak zkusit to přidat, natáhnout třeba na pět hodin. Ono se vám bude i lépe spát a budete delší dobu mít možnost tvořit ten růstový hormon. Ale abych se příliš nezakecal jiným směrem, o co mně jde vlastně dneska? Jak jsem řekl na začátku, to co nepoužíváme, to upadne. To znamená, jestliže chci, aby moje tělo fungovalo co nejdéle a co nejlépe, tak je potřeba ho používat. Samozřejmě spousta žen teď v této chvíli namítne a, ale od rána do večera mám pořád nějakou práci. Ale zkuste se zamyslet nad tím, jakého druhu ten pohyb je. Já vím, že třeba vaše maminka Marky říká, že má pořád práce od rána do večera něco dělá, ale když jsme se na to podívali, protože má problém se zády, že má nějaké další problémy, prostě pohybové. A když jsme se na to podívali, tak jsme zjistili, že ty pohyby sice ten pohyb tam sice je, ale je poměrně jednostranný. Jo, pořád jsou to ty ruce dopředu někde u kuchyňské linky, při tom úklidu, při nějakých takových těch domácích pracech a je tam poměrně málo pohybu, kde jsou zapojeny záda, kde jsou zapojeny nohy, kde je prostě zapojeno to kosterní svalstvo. Právě. Takže to je potřeba jako se na to kouknout, jakého druhu ten pohyb je a podle toho si to dávkovat a případně si přidat něco, co zapojí i jiný druh svalstva. A to jsou samozřejmě extrémy ještě, které bych chtěl zmínit, protože tak jak se může tělo adaptovat na velkou zátěž, na velký záběr, na velké váhy a můžou si lidé vybudovat opravdu obrovské svaly. Tak se to tělo adaptuje samozřejmě i na málo pohybu. To znamená, když se svalím do toho křesla k televizi a budeme u něho trávit hodně času, tak se to tělo adaptuje, adaptuje na nicnedělání. Jo, to znamená, přestane vytvářet ty svalové buňky, přestane prostě tvořit to, co nepotřebuje. Proč by to dělalo, že jo? Tak to tělo prostě funguje. Samozřejmě, mohli bychom se bavit i o adaptaci na třeba na znečištění nebo na nějaké látky, které se do našeho těla nějakým způsobem dostanou a my je tam nechceme mít. A tak můžeme se i adaptovat třeba na něco, ale tělo má spíš tendenci se vždycky čistit. Když budeme se bavit o té adaptaci vyloženě, tak můžu uvést příklad. Možná bude extrémní, ale uvedu dva příklady a opravdu extrémní. Mám kamaráda známého, kterého znám opravdu hodně dlouho. Myslím si, že to bude tak okolo třiceti let a to je člověk, který své tělo neustále potřebuje.

Můžu mu, můžu možná říct i jeho jméno. Mnozí z vás už asi třeba o něm slyšeli, protože je to taková postava, která se objevuje na veřejnosti. Je to Bob Divílek a je to člověk, který celý život cvičí, celý život chodí do posilovny a svoje tělo používá. Dokonce vystupuje s různými akrobatickým kousky. Dokáže se poskládat do skutečně velmi malého prostoru velmi malé bedýnky i při tom, jaké má svaly. Takže nejenom, že buduje tu svalovou hmotu, udržuje neustále právě tím cvičením, ale udržuje i tu pohybovou volnost, udržuje i to i ten strečink, prostě to natahování těch svalů atd. A přátelé, tomu člověku je přes sedmdesát daleko a. A řek bych, že má i velmi mladé myšlení. Podle toho se i obléká. A když toho člověka nepotkáte tváří v tvář, ale vidíte ho třeba jít zezadu, tak byste ho šacovali možná tak na pětatřicet maximálně. Až teprve, když se k vám otočí tváří, tak si uvědomíte, že je to starší člověk a prostě jeho chůze, vzpřímená a opravdu mladická, dává tušit, že to tělo s ním spolupracuje. Nebo on s tím svým tělem spolupracuje velmi dobře. A opačný extrém? Je to věc, na kterou jsem narazil poměrně nedávno v jednom internetovém obchodě, když jsem hledal nějaké rozkládací křeslo a zjistil jsem, že se vyrábí televizní křesla. Přesto nemám opravdu přehled, protože patnáct let televizi nemáme. Považujeme to za velice nebezpečný přístroj. Ale zjistil jsem, že existují křesla televizní, která jsou masážní. To znamená, když vy tam hnijete opravdu celý den a celou noc, tak abyste úplně nezhnili, tak si můžete pustit nějakou elektrickou masáž a ono to s vámi nějak jako pohybuje. A samozřejmě takový člověk má potřebu, taky má potřebu. Jo, takže potřebuje občas vstát z toho křesla a zajít si na tu toaletu. No a samozřejmě, když takto trávíme čas hodně dlouho, tak ono i to, i to vstávání z toho křesla začíná být problémem, protože právě tělo se adaptuje, že jo, adaptuje se na nic nedělání, takže takže začíná být problém se z toho křesla zvednout. Jenomže američtí vědci nebo kdo to byl já nevím. Vymysleli a vylepšili to křeslo tak, že zase na stisknutí tlačítka to křeslo má mechanismus, který ho nadzvedne a naklopení. Takže vlastně ten člověk nemusí vydat žádnou vlastní sílu na to, aby se nějakým způsobem postavil na ty nohy a mohl jít udělat tu potřebu. Takže adaptace. Vy můžete svoje tělo používat tak, že ho adaptujete na pohyb, na to, že ho potřebujete, na to, že ho využíváte k tomu, k čemu bylo určeno. To znamená k tomu pohybu, k nějaké práci, k nějakému tomu cvičení, k nějaké té silové činnosti. Anebo ho můžete adaptovat tak, že ho vlastně nepotřebujete. No a pak vám začnou jednotlivé ty části prostě odumírat. Protože jak říkám, nepotřebujeme li něco, upadne to. A v tom je síla té adaptace. A zase člověk si může vybrat. Bude to tak anebo tak. Je to čistě jenom na nás, Záleží to na nás. A teď samozřejmě spousta lidí namítne No jo, ale moje kolena, moje kyčle a moje záda a já nevím co. No jo, jenomže přátelé, to už je právě znak té adaptace. Jestliže vás něco takhle bolí, tak jste se buď nevhodným pohybem, nebo málo pohybem, nedostatkem pohybu, česky řečeno dostali tam, kde jste. Ale samozřejmě, když to budete chtít zvrátit, rozhodnete se jít tou cestou té pozitivní adaptace, řekněme tak pomalinku můžete začít s nějakým lehkým pohybem a přidávat.

Prostě dát tomu tělu najevo, že ho ještě potřebujete, že ještě není konec, že ještě nemusí nic odumírat a vypadávat. No a když k tomu přidáte vhodnou kvalitní výživu v souladu s tělem, tak si myslím, že to nemůže dopadnout špatně. A to si myslím, že je asi konec toho příspěvku dneska. Já vím, že jsem slíbil minule trošku něco jiného v mailu a nebudu to rozvádět, aby tady ten příspěvek mohl fungovat samostatně, ale chystáme to pro vás. Není to ještě protože jsme potřebovali trošku víc času na adaptaci. Dozvíte se všechno. Takže závěr, přátelé, naše těla jsou schopna úžasně schopná adaptace, ale musíme si dávat pozor, protože jsou schopna jak adaptace v tom pozitivním slova smyslu, to znamená nabrat hmotu, přizpůsobit se nějakému přiměřeném pohybu. Jsou schopna se adaptovat na to, že ty těla potřebujeme. Tak samozřejmě i v tom negativním smyslu slova, že jsou schopna se adaptovat na to nicnedělání. Což ale je nebezpečné, protože potom potřebujeme takové to křeslo, které nás postaví, abychom se mohli dostat na tu toaletu. A to si myslím, že asi nikdo z nás nechce. Takže co popřát na konec? Přeju vám. Mlsejte, potřebujete svoje těla, nuťte je pozitivní adaptaci a buďte zdrávi. Ahoj.